Exkurze devátých tříd do Osvětimi a Březinky (03. 06. 2015)
V pondělí 25. května navštívili žáci z devátých tříd a jejich učitelé místa spojená s utýráním a masovým vyvražděním 1,3 milionu osob za druhé světové války. Žáci a učitelé došli v reflexi svých poznatků a dojmů k souhlasu, že je to právě osobní návštěva fyzického místa trýzně a vraždy, která dá člověku uvědomit si brutalitu a rozsah lidského Zla. To je nikoliv dokument, film, anebo školní vyučování/zprostředkování. Jak podotkla závěrem i naše průvodkyně, osobní účast zůstává ale i nejvhodnějším způsobem, jak vyjádřit úctu obětem tohoto Zla.
Reflexe jednoho ze žáků:
Když jsme nastoupili ve Svitavách do autobusu, nikdo z nás nevěděl, že za čtyři až pět hodin nás přejde smích na dva dny. Cesta byla dlouhá, ale bylo docela dost srandy. Všichni se těšili na rozchod. Poté, co se všichni vrátili z rozchodu k autobusu, vyrazili jsme na cestu do Osvětimi (Auschwitz), kde jsme čekali dvě hodiny, než jsme mohli vstoupit do objektu. Tam na nás čekala prohlídka, zda u sebe nemáme něco škodlivého. Poté jsme dostali sluchátka a menší zařízení, na kterém jsme si naladili frekvenci 5, na které k nám promlouvala průvodkyně. Vydali jsme se tedy na prohlídku. Když jsme vcházeli do tábora, procházeli jsme branou, na které bylo napsáno „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje).
Zastavili jsme tam, kudy v minulosti odcházeli stovky lidí, po úporné noci, ve strachu, do továren, kde pracovali. ZADARMO. Poté se v noci vraceli zpět do tábora, kde jim hrál sbor na hudební nástroje a lidé kolem procházeli a vláčeli za sebou mrtvoly. Poté jsme přišli ke stromu, u kterého byli pověšeni lidé, kteří se pokusili uprchnout, opřeni o lopaty a na krku pověšenou ceduli (hurá do práce), aby odstrašili ostatní, kteří by pomysleli na útěk.
Došli jsme na nádvoří, kde se každý den počítali zajatci a jakmile chybělo jedno číslo (každý člověk měl svoje číslo), tak bylo vybráno deset lidí, kteří byli na místě popraveni, za to, že někdo jiný utekl. Když někdo umřel, tak se jeho číslo vyškrtlo ze seznamu a už nikdy nebylo řečeno. Poté jsme začali procházet domy a koukali jsme se na to, v čem vězni žili, kde spali oni a naopak hlídači, kde měli koupelny a záchody. Takto jsme prošli asi tři domy a poté jsme vešli do posledního, kde nám bylo řečeno, jak byli vězni vyslýcháni, jak mučeni, kde zemřelo až čtyřicet lidí udušením. Ženy, které byly znásilněny a otěhotněly se zavíraly na noc do ,,hrobky“, kam musely vlézt po kolenou a spát ve stoje. Doktor Josef Mengele dělal pokusy na zajatcích ,,pro dobro Německa“. Byly to sadistické pokusy na dětech a jejich matkách.
Když jsme došli do patra, kde byla obrovská vitrína plná vlasů, někteří z naší skupiny začali slzet, neboť si uvědomili, jak krutě se zajatci zacházelo. Poté jsme přišli k vitríně, v níž ležely kufry lidí, co byli přivezeni do tábora. Udělalo se mi špatně jako nikdy. Když jsem popošel k vitríně, kde byla rozbitá panenka a chyběly jí ruce a nohy, začal jsem brečet. Bylo mi čím dál hůře. Brečel jsem více a více. Odešel jsem, neboť nám bylo řečeno, že ten, kdo se nechce dívat, může odejít.
Když jsem vyšel ven, začal jsem si více uvědomovat, jaké to bylo zlo a jakou bolest tu lidé podstupovali. Když jsme došli k plynové komoře, zůstal jsem raději venku a dál přemýšlel, jak tento tábor mohl vůbec někdo přežít. S bolestmi břicha jsem se vydal společně se zbytkem skupiny zpět do autobusu, se kterým jsme odjeli do druhé části tábora (Birkenau). Když jsme tam přijeli, viděli jsme bránu, skrze kterou vedli koleje a strašně dlouhý plot. Ten odkazoval na to, jak veliký byl areál tábora. Šli jsme dále a mně bylo čím dál hůře. Poté, co jsme se zastavili u vagonu, který se používal na transport několika desítek vězňů a průvodkyně hovořila o roztřídění (selekci) vězňů, kdo šel ihned do plynu a kdo na práci, udělalo se mi hodně špatně. Řekl jsem třídní učitelce, že mi je zle a šel jsem si sednout o kousek dál na kamennou zídku. Asi po pěti minutách pro mě přišla paní učitelka a odvedla mě do autobusu. Poté, co se všichni vrátili a řekli mi, že jsem o ,,nic“ nepřišel, jsem byl rád za to, v jakém století žiju a že tyto tábory zůstaly dodnes, aby si lidé vzali ponaučení a nedělali znovu stejné chyby s tak hrozivými a destruktivními následky pro lidstvo.